Farmakoterpie není psychoterapii na překážku - pokud se na tom všechny strany domluví. Je důležité, abyste svého psychiatra o možné psychoterapii informoval/a a psychoterapeutovi poskytl/a kontakt na psychiatra.  Mám zkušenost, že podpůrná psychoterapie se v případě lidí, kteří tzv. berou léky, osvědčuje - například u lehce a středně závažných depresí.  Záleží na dohodě. I na vás - abyste o tom otevřeně promluvil/a.  M.J.  

I když si dnes jsou jednotlivé psychoterapeutické směry čím dál tím víc podobné, Gestalt asi pořád vybočuje tím, jak klade důraz na situaci "teď a tady" (i při terapii samotné), na osobní odpovědnost a tvořivost klienta i na jeho otevřený dialog s terapeutem. Pokud se chcete o Gestaltu dozvědět víc, doporučuji knihy, třeba Jennifer Mackewn: Gestalt psychoterapie (Praha, Portál 2004) nebo Gary M.Yontef: Gestaltterapie (Praha, Triton 2009).

Ano, je to tak.

Na začátku roku 2005 jsem se rozhodl navázat partnerský vztah se svojí klientkou – tehdy studentkou Institutu pro Gestalt terapii, kde jsem působil jako lektor. Překročil jsem tedy hned dvě etické hranice. Bylo mi jasné, že v oboru nemůžu dále pracovat.
Ukončil jsem svoji terapeutickou i učitelskou praxi a vystoupil z profesních sdružení, kde jsem byl členem (Česká asociace pro Gestalt terapii tehdy zaujala stanovisko). 
Změnil jsem obor – začal pracovat v neziskovém sektoru, hlavně v Lize otevřených mužů, kterou jsem s kolegy v roce 2006 založil. 
Zároveň jsem využil čas k důkladné sebereflexi v individuální terapii a supervizi. Také jsem požádal jsem o konzultaci emeritní etickou komisi České psychoterapeutické společnosti, mluvil s jinými terapeuty a terapeutkami…
Na konci roku 2008 jsem se rozhodl obnovit privátní praxi, a v roce 2009 pak praxi lektorskou. V obou případech využívám supervizi. 
Z ex-klientky je dnes manželka a máme spolu dvě děti.  Jako člověk si za svým rozhodnutím pořád stojím. Z profesního hlediska to jistě byla chyba - a pro mne velká lekce.
Díky odstupu jsem se na psychoterapii (nejen tu svoji) podíval realisticky. Svoje poznatky hodlám využít. Zajímá mne téma rizik pomáhající profese.

Když přijde jeden z vás sám, už pak budu, jak se říká, na jeho straně. Ne že bych se při návštěvě toho druhého nemohl "přestěhovat" na jeho stranu... ale právě v tom vidím potíž: dobrá pomoc partnerům předpokládá určitou neutralitu. Takže varianta "nejdřív každý sáma pak společně" nepadá v úvahu. Radši přijďte hned oba dva. Můžu vám říct svůj názor na váš vztah a jeho vývoj.  A můžeme se pak sejít opakovaně, ale o partnerskou terapii, tj. o hloubkovou péči o vztah, nepůjde.  Na to jsou podle mne třeba dva terapeuti, žena a muž, a toho času kolegyni pro tuto práci nemám.